Játrovka je taková naše občasná stálice. Mám ji ráda, protože není nijak složitá a s chutí se dá dobře experimentovat podle sezóny bylinek, přidáním vína nebo portského, v zimě třeba i zázvoru a kari pasty. Pak dostane úplně jiný šmrnc. Fantazii se meze nekladou.
Komu by se chtělo stát ve vedru u plotny? V takový dny u nás vítězí úplně ty nejjednodušší a hlavně rychlé recepty. Velká miska nějakého salátu, nebo jen rajčata s mozzarellou, by mi úplně stačily každý den. Ale nevím, co by na to řekl zbytek rodiny…A tak přicházejí na řadu moje oblíbené letní misky.
Polévka je grunt, kdo ji nesní, bude špunt. To nám říkala babička a já musím říct, že polévky se u nás doma vaří hodně často. Sejít se u stolu najednou, se stává víceméně fikcí, a to často i o víkendu.
Na to, jak často doma vařím polévky, recepty na ně nějak zanedbávám. Tak to musím napravit. Obzvlášť teď, v zimě, se budou hodit. Určitě znáte ten pocit, když přijdete domů zmrzlí a hladoví z nějakého mrazivého výletu, nebo třeba po lyžování a potřebujete něco teplého do žaludku. A to přesně splňuje tahle hustá polévka.
Recepty, které netrvají déle, než se uvaří příloha, vaří se v jednom hrnci a dají se ohřívat, jsou u nás frekventované. A protože jedem pořád vege vlnu, vymyslela jsem tuhle podzimní misku. A když podzimní, nesmí v ní chybět dýně, ani houby. A aby takovouhle vegetariánskou misku chtěl jíst i masožravec, musí vypadat lákavě. A aby vypadala lákavě, musí být barevná. Takže úkol zněl jasně!
Dýňová sezona je tady. Moje milované Hokaido už jsou v komoře a čekají, co z nich uvařím. Na úvod zvítězil evergreen v podobě dýňové polévky a teď je spoustu času a prostoru na další variace. Nakonec jsem šáhla po další klasice, rizotu. Spojení sladké dýně a nakyslosti bílého vína k sobě skvěle pasuje.
Letos nás sezona grilování docela minula, protože jsme se v těch vedrech už víc ohřívat nechtěli. Ovšem o naše oblíbené asijské karbanátky jsme přijít nechtěli. Tak jsem je připravovala pěkně v troubě a musím říct, že jim to na chuti neuškodilo. A my si tak mohli vychutnat večery bez kouře a pocení. Pěkně jsme počkali, až trouba odvede svoji práci.
Když jsme před lety cestovali po Indonésii, otevřeli se nám obzory nejen zeměpisné, ale i kulinářské. Já se do kuchyně indonéské, potom i vietnamské a vlastně do všech asijských zamilovala. Doma často vařím jídla, která jsou pokud možno autentická (když seženu všechny potřebné ingredience), nebo aspoň jejich počeštěnou fúzi. U indonéského salátu Gado gado je těžké vystopovat, která verze je ta nejlepší a nejvíc autentická, asi jako kdybyste chtěli najít v Čechách pravý bramborový salát.
V tom horku je těžké cokoliv udělat. Když to neuděláte brzy ráno, později už to nejde. Začnete rozumět jižním národům a jejich siestě. A tak jsem poslední dny z domu skoro nevycházela, tudíž nechodila ani nakupovat. Všechny hladové krky, které se doma mihly, krmila tím, co bylo nakoupené už dříve. Zásoby pomalu ubývaly, takže jsem musela zapojit mozek a fantazii na plné obrátky, abych z toho mála, co se doma našlo, vůbec něco uvařila.
Vedro na padnutí, přísun tekutin je potřeba doplňovat ve velkém. Tahle limonáda aspiruje na náš „největší kulinářský objev“ letošního léta, nebo patří minimálně do první pětky 
. My už si na ní udělali závislost.
