Babička je nikdy nepekla, dělala asi 50 druhů cukroví, ale perníčky mezi ně nepatřily. Na stromečku visely jen skleněné a papírové ozdoby. Máma cukroví neměla ráda, pekla maximálně mrkvové a ořechové, které se nakrájelo rádýlkem a šup s ním do trouby. Prostě to musela být rychlovka. A tak jsem tradici pečení a zdobení perníčků v naší rodině zavedla až já.
Letos je úroda vlašských ořechů obrovská. Ani nemusíte být vlastníkem stromu, stačí mít pár kamarádů a příbuzných, kteří se s vámi podělí. Někteří dokonce i s vylouskanými, což je dárek nad dárky! A jak je mám doma, hýřím s nimi a přidávám kam patří i nepatří. Jsou totiž děsně dobrý i děsně zdravý.
Když se spojí mandle máslo a cukr, nemůže vzniknout nic špatného. A pokud je necháte zapéct v troubě na nízké vrstvě piškotu, z trouby vyndáte naprosto neodolatelný voňavý zákusek. Ta karamelová krusta nahoře je značně návyková.
Recepty, které netrvají déle, než se uvaří příloha, vaří se v jednom hrnci a dají se ohřívat, jsou u nás frekventované. A protože jedem pořád vege vlnu, vymyslela jsem tuhle podzimní misku. A když podzimní, nesmí v ní chybět dýně, ani houby. A aby takovouhle vegetariánskou misku chtěl jíst i masožravec, musí vypadat lákavě. A aby vypadala lákavě, musí být barevná. Takže úkol zněl jasně!
Dýňová sezona je tady. Moje milované Hokaido už jsou v komoře a čekají, co z nich uvařím. Na úvod zvítězil evergreen v podobě dýňové polévky a teď je spoustu času a prostoru na další variace. Nakonec jsem šáhla po další klasice, rizotu. Spojení sladké dýně a nakyslosti bílého vína k sobě skvěle pasuje.
Letos jsme si užili ovoce z naší zahrady, nebo od našich kamarádů, opravdu hodně, protože příroda byla štědrá. Co jsme nestíhali sníst hned, je ve špajzu v podobě marmelád, a nebo šlo do koláčů a dezertů. Přes léto jsou prostě ovocné koláče nejlepší…
Když jsme před lety cestovali po Indonésii, otevřeli se nám obzory nejen zeměpisné, ale i kulinářské. Já se do kuchyně indonéské, potom i vietnamské a vlastně do všech asijských zamilovala. Doma často vařím jídla, která jsou pokud možno autentická (když seženu všechny potřebné ingredience), nebo aspoň jejich počeštěnou fúzi. U indonéského salátu Gado gado je těžké vystopovat, která verze je ta nejlepší a nejvíc autentická, asi jako kdybyste chtěli najít v Čechách pravý bramborový salát.
V tom horku je těžké cokoliv udělat. Když to neuděláte brzy ráno, později už to nejde. Začnete rozumět jižním národům a jejich siestě. A tak jsem poslední dny z domu skoro nevycházela, tudíž nechodila ani nakupovat. Všechny hladové krky, které se doma mihly, krmila tím, co bylo nakoupené už dříve. Zásoby pomalu ubývaly, takže jsem musela zapojit mozek a fantazii na plné obrátky, abych z toho mála, co se doma našlo, vůbec něco uvařila.
Vedro na padnutí, přísun tekutin je potřeba doplňovat ve velkém. Tahle limonáda aspiruje na náš „největší kulinářský objev“ letošního léta, nebo patří minimálně do první pětky 
. My už si na ní udělali závislost.
O burácích jsem si kdysi myslela, že jsou to podřadné ořechy. Nikdy mi vlastně moc nechutnaly. V momentě, kdy jsem kousla třeba do ořechového bratislavského rohlíčku a poznala, že ořechy = buráky, byla jsem vždycky dost naštvaná. Náhražka vlašských ořechů to byla nedůstojná! Až když jsem pochopila svůj omyl a zjistila, že to nejsou ořechy, ale luštěnina, vlastně jsem jim odpustila
